U Výslechu – Jan Hanko

Jan Hanko je mladý nadšený sportovec z Jihlavy, který však nepotřebuje žádné sportovní náčiní či pomůcky. Stačí mu akorát sportovní oblečení, pořádná obuv a město plné zábradlí a velkých zdí.

536931_4320053080620_951786412_n

Proč sis vybral právě parkour?

Jako dítě jsem se sourozencema a kamarádama skákal z garáží, lezli jsme všude, kde se dalo a byla to pro nás přirozená zábava. Časem jsem se dozvěděl, že to má specifický název a to parkour, ale dnes se k tomuto názvu ani moc nehlásím, protože se kolem toho vytváří komunita a jistý styl života, se kterým se neztotožňuju. Obecně mě baví se pohybově rozvíjet, být pohyblivý jako ninja a mít tělo odolné a silné jako mniši z východu, ale uvádím to jen jako příklad, ne jako cestu, kterou kráčím, protože se nehlásím k žádné komunitě a dělám si pohyb svým vlastním způsobem.

Co to pro tebe znamená?

Pohyb pro mě znamená přirozenost, jakou se ve světě projevujeme. Lidské tělo je vytvořeno tak, aby se hýbalo. Pro mě znamená pohyb to stejné, co pro všechny ostatní, jen přikládám větší důraz na zvýšenou fyzickou aktivitu a dostávám tělo často na hranici jeho dovedností a fyzické vyčerpanosti.

Řekni nám trochu více o Urban Sense.

To je naše skupinka, kterou jsem před zhruba čtyřmi lety zakládal s kamarádem Janem Jaškem. Mezi veřejností má úspěch, mladým klukům se líbí videa z dílny Urban Sense, a tak pořádáme i workshopy pro mladé lidi, kteří se zajímají o tento druh pohybu. Každý od nás z týmu se zaměřuje a zajímá o něco jiného, proto jako skupina nabízíme širokou škálu možností a lidé si od nás mohou vzít, co jim osobně sedí a co chtějí. Pro rok 2014 plánujeme zase opět nějaké zajímavé projekty a lidi, kteří tuto skupinu rádi sledují, se mohou těšit na různé akce pro veřejnost, nová videa a spoustu možných i nemožných věcí.

408778_3801970928890_390857797_n

 

Byl jsi na akci Freerun Fest, jaké to tam bylo?

Freerun Fest 2011 byla zajímavá akce, která vznikla z nadšenosti a pro návštěvníky nabízela spoustu věcí. Oficiálně to byla první parkour/freerun soutěž v ČR. Co si pamatuji „skákači“ se vyřádili a na akci byly pozitivní ohlasy.

Byl si také součástí projektu Street Kids, můžeš nám trochu povědět o zákulisí. A jaký byl tvůj celkový dojem z tohoto projektu?

Autorem celého projektu je Dereck Hard, což je mladý talentovaný kluk, zapálený do fotografování a nebojí se vytvářet. Líbí se mi jeho pozitivní přístup k tvorbě a v tomto duchu vytvořil celou publikaci, která mimo jiné potěšila i děti v dětských domovech, kam šla značná část výtisků. Jestli byste rádi věděli něco ze zákulisí, tak za mě klobouk dolů před Dereckem, protože s mladými umělci, jako jsou například v knížce Street Kids, není kolikrát snadná domluva a já bych asi neměl nervy na to dávat takový projekt dohromady.

1149480_10200520819884092_1693591654_o

 

Kromě trénování a všeho okolo jsi také instruktor, jaké je to učit nováčky?

To je hezká otázka, protože momentálně jsem přestal trénovat druhé lidi a vrátím se k tomu, až si to porovnám v hlavě, protože jakmile jsem začal brát peníze za trénovaní druhých lidí, začal jsem to dělat pro peníze a ne pro lidi. Tím mě to přestalo bavit a stala se z toho pro mě docela otravná aktivita. Momentálně, když někoho něco učím, tak to dělám výhradně zadarmo, protože to dělám rád, pro toho člověka. K trénování lidí se ale vrátím, až mojí motivací bude to dělat pro lidi a ne abych za tím viděl peníze.

Dá se v tomhle sportu vypracovat, jako v jiných na nejvyšší soutěže, nebo to děláš opravdu jen pro radost?

Pokud jsi šikovná, tak to můžeš dopracovat i na nejvyšší soutěže, ale taková touha mě osobně nikdy tréninkem nedoprovázela. Před pár lety jsem si nadělil hezké zranění do kolen a to chronický zánět, který mě drží na uzdě a symbolicky mi ukazuje, jak sobecky parkour dělám a jak skrze něj řádí moje ego. V momentě kdy začnu frajeřit se svými salty, nebo se projevuje jiná moje egoistická vlastnost při skákání, moje kolena to hodně bolestivě pocítí a vyřadí mě třeba na 14 dní z tréninku. Pokud skáču jen pro obyčejnou radost z pohybu, nemám s koleny problém. Proto trénink parkouru pro mě slouží spíš jako nástroj, kterým mohu pozorovat sám sebe. Možná i z toho důvodu netrénuji na velkých parkourových srazech, protože tam nedýchá atmosféra obyčejné radosti z pohybu, ale je tam spousta hrdosti, pýchy ze stran všech jedinců, kteří jsou šikovní skokani. Parkourová komunita je dnes vytvořená takovým způsobem, že se člověk nechá snadno pohltit a myslí si pak taky o sobě, že je něco víc, když umí skákat salta.

247723_3798105392254_354108612_n

 

Zranění ke sportu patří. Jaké bylo tvoje nejhorší? A dá se vůbec v tomto sportu jim nějak předejít?

O zranění jsem už něco načrtnul v předchozí otázce, ale vezmeme si to ještě i trochu obecně. Zranění ke sportu určitě patří a podle mého chápání přichází s nějakou symbolikou, snaží se nám něco napovědět. Tělo je náš laskavý kamarád a vroucně nám ukazuje pomocí zranění, že děláme něco špatně. Je pak už na každém z nás, co mu jeho zranění napovídá a co mu chce říct. Pokud zranění ignorujeme a „zabejčeně“ si jdeme za svým, tělo nás může razantně zastavit a „poskytne“ nám nějaké i vážné zranění. Znám i ze svého okolí takové případy a samozřejmě v určité míře i sám na sobě.

Máš nějaký sen, který by sis chtěl splnit?

Ano mám, ale nechám si ho pro sebe.

553408_4180724677497_1079107574_n

 

Máš nějaké oblíbené místo, kam nejčastěji chodíš trénovat?

Poslední půlrok to byla tělocvična, protože jsem byl studijně v Dánsku na škole, kde jsme trénovali mimo špičkové gymnastické tělocvičny i ve špičkové parkourové hale, kde se může každý skokan hezky vyřádit. Teď jsem již ale zpět v Jihlavě, kde bydlím a přes zimu budu povětšinou chodit ven jen běhat, popřípadě nějaké zimní sporty. Mám rád pohybové aktivity obecně a často dělám chvílemi i jiné sporty, které mě zajímají a pokaždé si z nich vezmu něco pozitivního a tu část tréninku, která se mi zamlouvá.

Co by si poradil začátečníkům?

Začátečníkům bych řekl, že se nemusí bát začít věnovat pohybu, který je přirozený pro tělo a ať trénují tak, jak sami cítí. Každé tělo je individuální a má jiné potřeby, proto se nedá říct, jak by kdo měl začínat. Samozřejmě záleží také na motivaci, se kterou člověk začíná. Pokud chce začátečník umět co nejvíce skoků a blýskat se s nimi na videích, tak nejlepší cesta jak toho dosáhnout, je trénovat s lidmi, kteří dělají to samé a jsou v tom nejlepší. Pak se také mohou přihlásit někam, kde se parkour vyučuje. Být začátečníkem, tak bych si nejspíš snažil uvědomit, co chci. Pokud bych chtěl být nejlepší, komerčně úspěšný a známý, tak bych se ozval člověku, který už toho dosáhl a prošel si tou cestou. Pokud bych chtěl jít jinou cestou, tak bych se ozval zase člověku, který je nejlepší ve svém pojetí parkouru. Nakonec bych si to ale udělal stejně po svém a zvolil typ tréninku, který mi vyhovuje.

Written By
More from Kája Brodská

Joyride 2013 je za námi

Tento víkend Whistler žil již několikátým ročníkem Red Bull Joyride. Je to...
Read More