Když do kufru přiletí kanárek

Balení na letní dovolenou přináší takové vyčerpání asi jako vaření večeře o pěti chodech – chceme, aby bylo všechno prostě perfektní. Přejeme si, ať je každá zapomenutá ingredience všem konzumentům (psa, mývaly a další divokou zvěř dojídající zbytky nevyjímaje) navždy utajena a nikdy nevyřčena. Odhalení absence jediného drobku petržele nebo Podravky v celé té kuchařské operaci nás hostitele uvádí do rozpačitého červenání se jako ta kreveta na talíři. A vůbec nezáleží, kdo všechno se prohřešek nakonec dozví. My sami jsme těmi největšími kritiky vlastní práce.

Pořád nevidíte mezi kufrem a tančením s vařečkou v kuchyni žádnou spojitost?  Chci tím naznačit, že balení oblečení k moři představuje pro každou ženu neméně náročný zákrok jako během dvou hodin pětkrát umývat nádobí. Jsou to několikahodinová muka před zrcadlem, která často připomínají módní přehlídku (v tom vysněném případě) nebo vánoční generální úklid všech skříní v bytě (poněvadž maraton nekončí u přihrádky s pyžamem, ale až někde u volby obalu na kartáček v koupelně). Přitom cíl mise se na první pohled tvářil nevinně: vybrat si co nejslušivější dovolenkovou výbavu. Šaty, sukně, zkrátka vše, co z české dámy (poslouchající celoročně šumění moře leda ve sluchátkách v čekárně) najednou vytvoří smyslnou turistku, která se pro moře narodila.

A samozřejmě – NIC nezapomenout, protože země se dozajista zachvěje, pokud ty zlaté náušnice, co se tak báječně hodí k těm okrovým střevíčkům (nikoliv žlutým, pánové, pro ně tu máme ve třetí příruční taštičce další patery klenoty), necháme ledabyle ležet na tzv. POZOR stole (= stůl, na němž buď leží, nebo je zapsáno – s velkým červeným Pozor, nezapomenout! – ke sbalení to nejnutnější) hned vedle kartáčku na zuby a plavek.

TOM43dc7a_kufr_1

Dámské oko automaticky v návalu touhy po experimentování vzhlédne k extra místu v šatníku, rezervovanému pouze pro VIP kousky, které nemáte to srdce vyhodit, ač vám nějaký tichý hlas rozumu naznačuje, že z vašeho těla se z nějakého důvodu na svět zkrátka už nepodívají (maximálně na velmi krátkou povolenku). Ne, opravdu nemyslím ten jahodový svetr od babičky, ani ty kalhoty se zaschlou skvrnou od bláta, kterou vám tehdy v hodině tělocviku na důkaz sympatie a nehynoucí vášně vlastní botou zanechala vaše první láska, rozvrkočený Jaroušek z 6.A. Myslí mi proudí ty zapomenuté hadříky, které nenosíme, protože se vymykají našemu každodennímu ramínkovému menu. Kanárkové halenky, čistě bílé šaty se svůdnými očky, rudé boty na podpatku vysokém jako jehla na střední špíz…k tomu zástupy pestrých šátků, se kterými bychom si připadali šaškovitě už při nákupu housek v místním lokále. Na dovolenou je však něžně ale s nadšením ukládáme do batohů, igelitek, vakuovaných pytlíčků, společně s šesti druhy spon do vlasů, třemi druhy fénů a patery laky na nehty (o kabelkách a botách raději pomlčím). Už se poznáváte?

Chceme se cítit krásné, upravené, dokonalé. I tu nejvzácnější rtěnku, užívanou v „reálném“ životě pouze o Vánocích, u doktora či při přesvědčování babiček o našem úspěšném životě, jsme po průjezdu celnicí schopné použít i během cesty pro pomeranče a nezáleží, zda za kasou stojí mladý opálený Ital nebo postarší pupkatý Bulhar. Jako by v tu chvíli byly jejich pohledy tím nejlepším pohlazením našeho nevyzpytatelného sebevědomí.

Můžeme být kýmkoliv, protože nás nikdo nezná, a proto i nikdo nesoudí.  Možná konečně tak pestré, jak chceme být. Chceme kanárky místo vlaštovek.

Nyní si dovolím pro ukázku přidat aroma svého života: koupila jsem si klobouk. Tak krásný, jak jenom klobouky dokážou být. S napětím jsem si okamžitě u pokladny rozpustila pracně vytvořený drdol, tu modrou věc si nasadila na hlavu a vyrazila šířit krásu do ulic. Na 15 minut jsem se cítila jako ve francouzské filmové klasice, chyběl už jenom pan Tiffany a kávička…Patnáct minut, než jsem si uvědomila, jak moc na ulici nezapadám a jak mě tíživě svírají pohledy kolemjdoucích. Pak jsem udělala něco, kvůli čemu se mi ještě teď hlava sklání hanbou – ten klobouk jsem si sundala a stala se další ovcí ve společnosti. Jeho barva sice nakonec perfektně ladila k mořskému odstínu a plážovému povalování (kam byl původně určen), ale tím se jeho život značně omezil na osm dní slávy a zhruba 358 dní ve všech odstínech temnoty šatní skříně. Svědomí na mě křičí ještě teď.

Je to snad vina těch jižních větrů, teplého vzduchu a cizích vůní, že máme na dovolených najednou chuť sršet energií a konečně vyměnit riflovinu a jednobarevná trika za přiléhavé šaty, slaměné klobouky a kočičí oči?

Jenomže nechápu, proč se kouzlo rozplývá ihned po vkročení na první český kus asfaltu a do života se opět po vybalení prádla plného písku chlípně vtírá stereotyp. Máme obavu přinést si kromě pohledů a suvenýrů z ciziny i kus cizího stylu a barevné odvahy? Vždyť i český pokladní Karel Kšandička má čas od času právo kouknout na rudé rty a zářivé nehty místních domorodých žen.

Někdy mě zkrátka mrzí, že ta moje nálada před dovolenou v podání jakéhosi duhového skřeta, který by mi zase sestavil barevnou róbu, nachystal boty, nalakoval nehty do kanárkova a vyčesal vlasy, z nory ve skříni nevylézá častěji.

 

Zdroj: cestovani.idnes.cz

More from Redakce Justchill.cz

5. album Arctic Monkeys na světě

Po dvou letech je tu další, v pořadí již páté album britské...
Read More

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *